Jsme dobrovolné sdružení aktivních rodičů, kterým není lhostejné, v jakém prostředí naše děti rostou, učí se a baví. Naším hlavním cílem je úzká spolupráce se školou a školkou a podpora aktivit, které dělají dětství v Hazlově nezapomenutelným.
Co vlastně děláme? Nejsme jen "spolek na papíře". Naším posláním je:
Podporovat školní akce: Pomáháme s organizací tradičních událostí, jako je dětský den, karneval nebo Mikulášská diskotéka.
Financovat radost: Z vybraných příspěvků a darů nakupujeme pomůcky, odměny pro žáky nebo přispíváme na výlety a exkurze.
Budovat komunitu: Jsme spojkou mezi vámi – rodiči – a vedením školy. Předáváme podněty, nápady a společně hledáme cesty, jak naši školu neustále vylepšovat.
Věříme, že každý rodič má co nabídnout – ať už je to nápad, pomocná ruka při akci, nebo finanční příspěvek. Vše, co děláme, děláme s jediným mottem: Společně pro naše děti.
Prohlédněte si naše aktuality, galerii proběhlých akcí nebo se podívejte, jak nás můžete podpořit. Děkujeme, že jste v tom s námi!
Vaše Rada rodičů
Kdysi dávno, v dobách, kdy se nad údolím Hazlovského potoka ještě neproháněly automobily a čas plynul podle zvonění kostela svatého Jiří, stával na vysokém ostrohu hrad Hazlov. Nebyl to hrad ledajaký. Jeho hradby nebyly postaveny jen z kamene a vápna, ale byly protkány starou chebskou magií, která měla chránit obyvatele před sychravými větry od Smrčin a před nepokoji, které se občas přehnaly přes hranice.
V podhradí žil mladý tkadlec jménem Hans. Hans byl šikovný, jeho prsty tančily po stavu s takovou lehkostí, že látky, které vyráběl, vypadaly jako utkané z ranní mlhy a slunečních paprsků. Měl však jednu vadu – byl až příliš zvědavý. Často se toulal kolem zříceniny starého hradního paláce a naslouchal příběhům o pokladu, který tam prý kdysi ukryl rytíř z Hazlova, než zmizel v náruči historie.
Jednoho podzimního večera, kdy se mlha válela po lukách tak hustá, že by se dala stříhat Hansovými nůžkami, zahlédl mladík u paty hradní věže podivné světlo. Nebylo žluté jako svíce, ani červené jako oheň. Bylo modravé, studené a pulzovalo jako tlukot srdce. Hans, zapomínaje na varování starých matek, že v takové noci mají lidé sedět u pecí, se vydal za zářivým svitem.
Mezi kořeny starého dubu, který vyrůstal přímo z rozpadlého zdiva, našel malou kovovou skříňku. Když ji otevřel, nenašel zlato ani drahokamy. Na dně ležel jediný, prostý železný prsten s vyrytým znakem Hazlova – lilií a zkříženými meči. Jakmile si Hans prsten nasadil, svět kolem něj se změnil. Mlha zmizela a on neviděl zříceninu, ale hrad v jeho plné slávě. Rytíři v nablýskaných zbrojích procházeli nádvořím a z oken zněl smích.
„Našel jsi ho,“ ozval se hluboký hlas. Před Hansem stál přízrak starého hradního pána. „Tento prsten není k ozdobě. Je to pouto. Kdo jej nosí, vidí pravou tvář Hazlova – jeho krásu i jeho smutek. Ale varuji tě, tkadlče, vidět pravdu je břemeno, které málokdo unese.“
Hans se vrátil domů, ale už nebyl stejný. Prsten mu dodal nevídanou inspiraci. Začal tkát látky, na kterých byly vyobrazeny výjevy z historie městečka – bitvy, slavnosti i každodenní dřina lidí. Látky byly tak dokonalé, že se o nich začalo mluvit po celém Chebsku. Lidé z daleka jezdili do Hazlova, aby si koupili kousek Hansova umění.
Jenže prsten měl svou cenu. Hans začal slyšet hlasy kamenů. Každý balvan v okolí Hazlova mu vyprávěl svůj příběh. Slyšel nářek skal v nedalekém lomu, slyšel šeptání potoka o suchu, které má přijít, a cítil tíhu všech starostí, které obyvatelé městečka nosili v srdcích. Přestal spát. Jeho oči, dříve jiskřivé, nyní vypadaly jako vyhaslé uhlíky.
Viděl totiž i to, co ostatní ne. Viděl stíny, které se plížily kolem domů, když se lidé hádali, a cítil chlad v srdcích těch, kteří zapomněli na laskavost. Hazlov, ač navenek vzkvétal díky Hansovu obchodu, vnitřně začal chřadnout pod tíhou tajemství, která Hans nedokázal udržet jen pro sebe.
Jednoho dne se Hans rozhodl, že takto dál žít nemůže. Vydal se k hazlovskému kostelu svatého Jiří. Tam, pod ochranou svatého patrona, hledal radu. U oltáře potkal starou bylinkářku, o které se říkalo, že rozumí řeči stromů stejně dobře jako on řeči kamenů.
„Dítě moje,“ řekla mu vlídně, „nasadil sis prsten moci, ale zapomněl jsi na lásku. Magie Hazlova není v tom, abys znal všechna jeho tajemství a trápení. Je v tom, abys mu pomohl nést jeho osud. Prsten ti dává sílu vidět, co je rozbité, ale ty jsi tkadlec – tvým úkolem není jen pozorovat, ale spojovat.“
Hans pochopil. Vrátil se ke svému stavu, ale tentokrát do osnovy nevplétal minulost ani bolest. Začal tkát „Pouto naděje“. Použil nejjemnější nitě barev jarní louky, modři letního nebe nad Hazlovem a zlata zralého obilí. Do každého uzlíku vložil přání dobra pro své sousedy.
Když byla látka hotová, nebyla to jen tkanina. Byl to zářivý plášť, který Hans v noci vynesl na nejvyšší bod hradního ostrohu. Rozprostřel ho do větru a ten jej odnesl nad celé údolí. V tu chvíli železný prsten na jeho prstě praskl a rozpadl se na prach.
Hans už neslyšel hlasy kamenů, ale v jeho srdci zůstal klid. Hazlov se neproměnil v pohádkové město ze zlata, ale lidé k sobě začali mít blíž. Hádky ustaly, sousedé si začali pomáhat a práce v tkalcovnách i na polích šla všem lépe od ruky.
Říká se, že prach z onoho magického prstenu se rozptýlil po celém Hazlově. Možná proto je tamější krajina tak malebná a lidé v ní tak houževnatí. A pokud někdy půjdete kolem zříceniny hradu v tiché podzimní noci, možná i vy zaslechnete tichý klapot tkalcovského stavu. To jen duch Hanse tkalce stále dohlíží na to, aby osudy lidí v Hazlově zůstaly pevně a krásně propleteny.
A hrad? Ten tam stojí dodnes, jako němý svědek starých časů. Ač z něj zbyly jen zdi a věž, jeho kouzlo nevyprchalo. Každý, kdo do Hazlova zavítá s otevřeným srdcem, může pocítit ono zvláštní spojení mezi historií a přítomností, které tam Hans kdysi dávno utkal. Pohádka skončila, ale Hazlov žije dál, bohatší o jeden příběh, který se vypráví jen tehdy, když vítr šumí v listí starých dubů u kostelní zdi.